JAN RYBNÍČEK / mezi druhy / obrazy
5.5. – 23.6.2017

Jan Rybníček studoval malbu čtyři roky v ateliéru Martina Mainera v Brně na Fakultě výtvarných umění, odtud přešel v roce 2012 na akademii výtvarných umění v Mnichově do ateliéru Markuse Oehlena. Poprvé své práce prezentoval samostatně v Brně v r.2011, následovala další samostatná výstava o dva roky později v Mnichově. Zdá se, že kontextově nejvýznamnější byla pro něj ale až společná výstava V lese vesele v Nové galerii v Praze v roce 2015. Tento Mainerův kurátorský projekt byl zatím nejvýraznější snahou o zpracování specifické odnože současné české malby, která se věnuje neoromantickým tendencím. Příroda zde představovala sice základní jednotící téma, ale výběr autorů - M.Salajka, J.Rybníček, A.Kašpar – byl volen tak, aby byl formálně pestrý, od exprese k naprostému realismu.
V malbě Jana Rybníčka se výrazně uplatňuje zoomorfologická tématika. Záměrně mísí nejrůznější druhy živočichů a vytváří jejich mutace, aby jimi popsal osobní zážitky, hlubší vlastní pocity, komentáře a náhledy odpozorovaných situací. Obrazy Jana Rybníčka jsme v Kutné Hoře viděli poprvé v září loňského roku na výstavě z výsledků Jeneweinovského sympozia. Nyní máme možnost seznámit se s ucelenějším souborem z let 2014-2017, který je výsledkem autorské dospělosti. Působí kompaktně a naznačuje, že Rybníčkův názorový koncept je hotov. Od Mainera si odnáší příklon k imaginativní malbě se smyslem pro hlubší témata, od Oehlena zjevně sympatie k organizované chaotičnosti s výraznější barevností.
U Rybníčka nejde ovšem ani tak o přesnou nápodobu toho kterého zvířete nebo jeho části. Přestože pracuje často s náznaky, je v detailu čitelný. Někdy temně groteskní, jindy melancholický. Někdy snad před čtyřmi lety bychom ještě mohli prohlásit, že je Rybníček figuralistou. Lidská figura ho zajímala pro její skryté narativní využití (Knowledge, 2013). Té se mu dostává bohatě ale i u námětů zvířecích, které dospívají až k verzím mýtických monster a idolů (Durch die Nacht mit Lachtan, 2014; Lord, 2014). Rybníčkova forma výrazně od počátku expresivní, mu umožňuje vyšší stupeň dramatizace a dynamizace obsahu. Současně ale nabízí volnost malbě. Využívá klasické malířské techniky a podklady. Maluje na plátno, akryl často kombinuje se sprejem a lakem. Používá zdánlivě srozumitelné návodné názvy děl, obsah sdělení je ale tak často zašifrován do osobních pocitů, že jsou nakonec ještě více matoucí. A tak se nakonec můžeme svěřit jedině vlastní citlivosti a vnímat Rybníčkovy vize jako celek, z kterého vnímáme ale vlastně vše, co má obraz mít. Svou vlastní identitu, estetiku, nenápadné sdělení a schopnost oslovovat něčím, co známe. Rybníček maluje kolize, rozdíly mezi tím, co je na povrchu a tím, co je uvnitř. Nevíme, že hřmotná monstra jsou symbolem puberty, dospívajícího dítěte s velkou postavou, která si neví ještě rady sama se sebou (Teen, 2015). Nevíme, že gigantické tělo a nohy nejsou hrozbou, že ptačí hlava s péry naznačuje naopak subtilní charakter (Lord, 2014). Nevíme, že cyklus Insiderů, tvorů, kteří vyvrhují překvapeně nejrůznější věci nebo bytosti, jsou symboly neustálé procesuálnosti všeho bytí kolem nás (Insider I, 2015; Insider II, 2015; Insider III, 2015). Že přátelské zbarvení znamená často jen kamufláž agresora (Přátelské zbarvení, 2016). Že to, co je skutečné a vypadá existenčně důležitě, nemá vlastně ani smysl (Lovci černých kuliček, 2017). I bez vysvětlivek ale chápeme, že jiným podstatným rysem Rybníčkovy malby je iracionalita. Nakonec nejsme přece v lidském světě, ale ve zvířecím a tam všechno platí jinak.
Aleš Rezler, květen 2017